Kanadská noc v Ostravě

V neděli jsem vyrazil do Ostravy na finále MS juniorů v hokeji. A asi proto, že jsem byl i s cestou 18 hodin úplně sám, mám potřebu se s vámi podělit o mé zážitky.

Asi vám přijde ujetý jet SÁM z Prahy do Ostravy na hokej Kanada - Rusko, tak vězte, že jsem původně neměl jet sám, ale kamarád Valis na poslední chvíli onemocněl. Mohl jsem se tedy na to taky vykašlat, anebo jet sám. Zvítězila touha poprvé v životě vidět finále nějakého světového šampionátu na vlastní oči, a tak jsem vyrazil. 

Cestou jsem si ještě vzpomněl, že znám v Ostravě tři kluky, kteří by mohli mít zájem jít kouknout na finále, ale ani jeden nakonec nemohl. Tříhodinová cesta vlakem utekla celkem rychle, daleko pomalejší mi přišlo čekání ve frontě na bezpečnostní prohlídku před Ostravar arenou. Když jsem se konečně dostal na řadu, příliš pečlivý pořadatel odhalil, že mám v kapse tyčinku Milena, kterou si prý nemohu dovnitř vzít, ale mohu si jí u něho odložit do krabice plné odebraných nápojů a pamlsků.

Nicméně posuňme se do vyprodané haly, kde (možná jsem si to jen namlouval) bylo cítit jisté elektrizující předfinálové napětí. Na začátek jsem si vystál nejrychlejší frontu na pivo na jakékoli hromadné akci, co jsem kdy zažil. Je to tím, že Radegast čepoval pivo rychlostí 6 piv za 8 sekund! To vše díky této mašince (VIDEO podobného o něco pomalejšího strojeZDE).

Byl jsem sice sám v ostravské hale v převážně kanadské sekci fanoušků, ale pocit nějakého osamění jsem neměl, protože pár minut před začátkem se na mě z velké kostky nad hřištěm usmívali moderátoři Zdenda Novotný a Petr Koukal - tedy dva kamarádi, které dobře znám. Upřímně jsem byl rád, že takovou akci moderují lidé, které jednak znám, a možná ještě větší radost mi dělalo, že se odehrála velká mezinárodní sportovní akce na českém území - a NEMODEROVAL ji Libor Bouček!

Teď něco k hokeji - fandil jsem Kanadě, protože přece nebudu fandit Rusku, to je jasný ne. Bohužel ob místo vedle mě seděl nějaký slovenský fanoušek, který si zvolil přesně opačně. A nevím, jestli máte zkušenost se slovenskými fandy, ale je to prostě peklo! Méně objektivní pohled na sportovní klání byste nenašli ani v kotli Slavie či Sparty. “JEBNI HO!” - pokyn pro ruské hráče, když se blížili ke Kanaďanovi u mantinelu. “Čo to simuluje” - zvolání ke každému Kanaďanovi po ruském faulu, a tak dále… Co se týče fandů z Kanady a Ruska, tak bych řekl, že Kanaďanů mohlo být v hale tak dva až tři tisíce, zatímco Rusů tak kolem pěti set. Ani jeden tábor nebyl moc kreativní v pokřicích. Vlastně se střídalo jenom “Let's go Ca-na-da, tlesk, tlesk, tlesk-tlesk” a ruské “Šaj-bu, Šaj-bu”. O to kreativnější byly kanadské kostýmy - viděl jsem chlápky v červenobílém saku, kalhotech i ponožkách - vše s javorovým listem. Se stejným vzorem po hale pobíhali dospělí chlapi v jednodílném pyžamu. Našli se i čtyři borci v bobařských kombinézách. A nemohla chybět trojice fandů v červených uniformách kanadské policie.

Samotný hokej byl do 30. minuty hodně opatrný a bez gólů, ale pak se to docela rozjelo. Jedenáct minut před koncem šli Rusáci po krásném vinglu Sorkina do vedení 3:1 a já byl docela smutnej, kor když vedle mě slavil slovenský kolega, jak kdyby hráli opravdu Slováci. Jenže jak víme od fotbalového EURO 2004, nejhezčí sportovní zápasy jsou, když se prohrává o dva góly a povede se obrat. To se Kanadě skutečně podařilo a po gólu na 4:3 Ostravar arenu ovládla parádní kanadská atmosféra, která pohltila i mě. Vítězný gól jsem si užil o to víc, že slovenský kolega měl náhle snad slzy v očích! Cha!

Pak se Kanada ubránila ruskému tlaku a mohla začít slavit titul mistrů světa. Tady asi vidím ten největší zážitek z toho, že jsem byl přítomen přímo na stadionu - vidět z pár metrů slavit celý tým a ještě mu to přát, to je prostě parádní emoce, kterou si u televize tolik neužijete. V televizi by vám to navíc servíroval režisér, jak se mu zachce, ale vy tady vidíte tři čtyři minuty absolutní euforie dvaceti mladíčků na ledě a pár tisícovek Kanaďanů v hledišti.

Po všech ceremoniích a kanadské hymně jsem se dostal z haly ve 22:00 s dobrým pocitem, že finále dopadlo, tak jak jsem si přál. Plný euforie jsem si tak došel do krabice pamlsků a objevil svoji nedotčenou Milenu!  Teď přede mnou však byla další etapa výletu - jak přežít do ranního vlaku ve 4:31. Víte, kdo jste nikdy nebyl v Ostravě, tak vás asi překvapí, že poslední vlak z Ostravy do Prahy vyjíždí v 19:15! Ano v roce 2020 stále nejezdí mezi 3. a 1. největším městě ČR vlaky po osmé hodině. První ranní vlak jede v půl 3, a mně se do něho krátce po finále přecejen povedlo dostat místo nějakého odpadlíka. Takže tím jsem si ušetřit dvě hodiny v Ostravě, ale pořád jsem musel vyplnit čtyři hodiny.

Půl hodiny jsem zabil procházkou nazdařbůh, ale pak už mi byla zima, tak jsem si počkal na tramvaj směr Stodolní. Naskočil jsem do tramvaje plné kanaďanů zrovna když zpívali hymnu. O vyhlášené Stodolní ulici už jste asi někdy slyšeli - v srpnu jsem právě zde měl svoji rozlučku se svobodou a na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že Stodolní už rozhodně není tak skvělá, jak se dříve tradovalo. V létě to vlastně byla taková přeplněná ulice plná ožralých Poláků. Tentokrát Poláky nahradili Kanaďany a myslím, že bary, které měly v neděli zavřeno, prohloupily. Všechny, které otevřeno měly, tak byly plné slavících Kanaďanů. Nejdřív jsem šel do Bernie's, kde však hrála hudba tak nahlas, že jsem si radši neobjednával a odešel (jsem asi starej????). Zaplul jsem na konec k Sherlockovi, kde jsem měl pivko už v srpnu při rozlučce. Tentokrát jsem ale měl úplně jiné úmysly než se opít, a tak jsem si v klidu sedl na bar a vyluštil dvě křížovky (jo, asi jsem fakt starej). Nicméně všechny stoly okolo byly plné lidí v červených dresech -  a řeknu vám, Kanaďani teda umí slavit! Vodky se Spritem, vodky s brusinkovým džusem, a znovu a znovu… Kanaďanky tančily na stolech (to by byla šance pro Valise, škoda že si to nechal ujít =D), barman vyfasoval kanadský dres, prostě všude dobrá nálada.

Jenže to už se přiblížila druhá hodina, takže jsem musel jít na tramvaj směr nádraží. Na Stodolní jsem ještě stihl zahlédnout Kanaďany mířící do pekla - přesněji do Strip clubu Hell (letmo jsem zavzpomínal na naší letní návštěvu tohoto podniku při mé rozlučce, ale to je zase jiný příběh =D). V Ostravě-Svinov jsem ve 2:31 přistoupil do vlaku z Košic. Měl jsem místo v 15. (!) vagonu, vzhledem k tomu, že se mnou v Ostravě přistoupil už jenom jeden další člověk, tak mi došlo kolik našich slovenských bratrů a sester asi každou neděli najíždí do Prahy - trochu migrantská krize, ne? Ale to je asi taky jiný příběh pro někoho jiného...